Kontaktní prarodičovství aneb Podařilo se nám změnit svět

Na podpůrných skupinách kontaktního rodičovství se často objevuje téma, jež trápí mnoho maminek, které se rozhodly ke svým dětem přistupovat jinak, než jak byly samy vychovávány. Téma velmi bolestivé a zároveň palčivé, protože se týká těch nejbližších… Jak přesvědčit své rodiče, že i když to dělám jinak, tak svým dětem neubližuji? A jim tím nechci říct, že to dělali špatně.

Jistě se s tím setkáváte také – pochybnosti před porodem, neporozumění, vyhýbavé odpovědi na otázku “Jaký byl můj porod?” Při obtížích s kojením moudré rady typu: “Tak už ho nekoj, bude ti líp. Já jsem taky nekojila a všechny mé děti jsou zdravé. To ji chceš mít na prsu do puberty?” Stejně tak k tématu společného spaní – to se jich nezbavíš minimálně do školy a to kdo ví, jestli vůbec. Proč ho nosíš? Vždyť ho tam uvaříš… vždyť tam zmrzne… bude rozmazlené… nebude tě poslouchat… dělá si s tebou, co chce… musíš být přísnější, to si nesmí dovolovat… a tak dále. Není to snadné. Máte dítě, které milujete a děláte pro něj to nejlepší, ale všichni kolem mají pocit, že je to špatně, a dávají vám to patřičně najevo. Pokud možno u každého setkání. Jak přesvědčit své nejbližší, že to prostě dělat jinak chcete, i když oni s vámi nesouhlasí?IMG_0458

Vždy maminky povzbuzuji, že je důležité, jak to chtějí dělat ony samy, a že je třeba stát si za svým. Rodičům, pokud to chtějí, vysvětlit, co kontaktní rodičovství přináší a proč je pro rodinu důležité. Poprosit je, aby to respektovali, a v krajním případě to s nimi dále neřešit a pomoc či porozumění hledat jinde. Když to člověk „ustojí“ u prvního dítěte, u druhého už jeho přístup většina respektuje nebo aspoň vidí, že prvnímu neublížil, tak to nějak „zkousnou“.

Sama jsem prošla podobnou zkušeností, i když mám celkem tolerantní rodiče. Sice mi nerozumějí a občas jim vadí, že snad úplně všechno dělám jinak než oni. Ale jsou oblasti, v nichž mě máma i respektuje a fandí mi, že to dělám jinak. Táta se moc nevyjadřuje, ale zase mi do ničeho moc nemluví.

U prvního syna spíše zpovzdálí sledovali, co to s ním vlastně dělám. Máma byla ráda, že jsem zažila krásný porod. Fandila mi, že kojím – v tom jsme byly vždy zajedno. Byla ráda, že používám látkové plenky. Sice s nedůvěrou, ale se zaujetím přihlížela, když jsem syna dávala na nočník, a sama se zeptala, jak ta bezplenková komunikační metoda vlastně funguje. „No, nevím,“ komentovala… „ale možná by to mohlo fungovat, no.“ Nošení přecházeli spíše mlčením. Že nemáme kočárek, nesli hůře, ale nakonec se smířili s tím, že si syna prostě nepovozí. A jak sehnali nějaké golfky, když byl syn větší, stejně se vozit nechtěl.

Zdravé stravování, jelikož se týkalo i jich samotných, byl hodně tvrdý oříšek. Ale nakonec se zatnutím zubů přijali i fakt, že něco prostě na talíři zůstane vždycky a je tedy zbytečné to tam vůbec dávat. Mrzelo mě to, ale na druhou stranu jsem si říkala, že je fajn, že do mě aspoň pořád „neryjí“ – možná je to hlavně tím, že bydlíme 500 kilometrů daleko.

Syn vyrostl a vypadá, že moji miminkovskou fázi „výchovy“ ve zdraví přežil. BKM jsme nevzdali, odplenkoval se brzy po prvním roce, kojila jsem jej do samoodstavení více než 2 roky, nosila asi do 2,5 let, v posteli společně spíme pořád a rodina si na to už zvykla. I na to, že k nim syn nejezdí na prázdniny, neboť jsme se dohodli, že tam pojede, až sám bude chtít. Neustoupila jsem, i když to často bylo náročné.

Rodiče byli někdy dost tvrdí a něco akceptovat jim trvalo hodně dlouho. Vzdali to asi spíše proto, že jsem byla dost neústupná a protože mě znali. Tak snad u druhého už to bude v pohodě, říkala jsem si. Jenže ejhle, máme dvojčátka. A to je, jako byste měli zase první miminko, všechno opět od začátku. Hlavně proto, že většina lidí o dvojčatech nic neví a koluje o nich spousta mýtů (od lidí, kteří dvojčata nemají). A dvojčátka jsou i mnohem více vidět, takže mimo nejbližší rodinu vás neustále komentuje i okolí. „Ach jo,“ povzdechla jsem si na začátku, tak tedy ještě jednou, protože kontaktní rodičovství rozhodně nevzdám ani s dvojčaty. Vždyť chci, aby i ona měla šanci žít lépe než já a nemusela procházet direktivní a nerespektující výchovou a odkládáním.IMG_0446

Cizí lidé nás komentují opravdu hodně, ale málokdo mi svou negativní reakci dokáže říci do očí. Většinou je to do prázdna vyřčená kritika člověka, který je k nám otočený zády. Ignoruji ji nebo se o to alespoň snažím. Ale přátelských a milých reakcí je naštěstí pořád více.

Jak jsem zmínila, prarodiče mých dětí bydlí daleko a tak, když jsme se k nim poprvé, po půl roce od porodu dvojčat, vydali, odjížděla jsem se smíšenými pocity. Zase bez kočárku – to bude největší problém. Ale jsem zvyklá nosit obě děti pořád, tak proč by to nešlo i na procházkách s babičkou. Jak se tam všichni uložíme, jsem byla hodně zvědavá. Plenky jsem vzala pro jistotu všechny, aby byly zásoby, a nočníčky také oba, třeba se budou hodit. A co mě čekalo doma?

Velikánské překvapení! Od začátku až do konce. Dorazili jsme před půlnocí a v obýváku na nás čekala velká postel s připojenou postýlkou, do které jsme se všichni krásně vešli i s dvojčátky. První šok, ale moc mě to potěšilo. A navíc to vůbec nebylo z mé iniciativy. Hned v průběhu druhého dne mě babička pořád okukovala, jak kluky dávám na nočníček a občas přebalím, a kroutila hlavou. Naši kluci zatím hlásí dost ukázkově a dá se to většinou stihnout do nočníčku. Kakání vždycky. Odpoledne se mě ptala, jak poznám, že se jim chce, a už večer jsem zaslechla z kuchyně, když jsem šla pro něco do spíže, “ččččččč” a zahlídla babičku s jedním synem nad nočníčkem.

Odkoukala i novorozenecký sklad. Zvesela chodila věšet ven na šňůru vyprané plenky, obzvlášť, kdy měl někdo přijít na návštěvu. Prý, ať všichni vidí, že jsou tady miminka. A navíc… dělala to všechno s nadšením, ne jen aby mi pomohla. Kluci jsou zlatí, pořád se smějí, což myslím hodně prolomilo ledy a klíčová určitě byla i snaha mi pomoci, když toho „mám tak hodně“, jak všichni pořád komentují.

A abych nezapomněla na dědu – vedle toho, že nadšeně pracoval s nejstarším synem, jezdili na traktoru, sekali dříví i vyráželi na výlety, na letadla, na koně a tak dále; choval dvojčátka, ochotně běžel, když jsem třeba kojila jednoho, který se probudil dříve, aby uklidnil a přinesl mi toho druhého. Na to, že v noci občas trochu brebendili nebo volali, aby mě vzbudili, nepoukázal ani jednou a každé ráno tvrdil, že se výborně vyspal. babička

U kojení mě párkrát vyjeveně pozorovali, protože tandem viděli poprvé v životě a vůbec netušili, že je to tak snadné. A jak probíhaly procházky? Babička popadla nosítko (pro jistotu jsem ho vzala, kdyby se mi přece jen podařilo někoho přesvědčit, abych nemusela pořád nosit obě děti) a už mě prosila, aby jí ukázala, jak si tam miminko nandat. Já s druhým v šátku. A tak to bylo každý den. Dokonce si troufla i do města, sladila si tričko s nosítkem a pyšně se nesla po náměstí. Z vykulených pohledů si nic nedělala.

Za babičkou a dědečkem jsme jeli s obavami, zpět odjížděli nadšení. Já v šoku, protože jsem je nepoznávala. Jak se z tvrdých a neústupných rodičů najednou změnili v chápající a ochotné prarodiče. Tak to stálo za to, dělat si to po svém a nenechat se zviklat. I oni nakonec akceptovali, že vše je možné dělat jinak a není to mířené proti nim. Říká se, že když chcete změnit svět, musíte začít u sebe. My jsme začali a dotáhli to do konce a najednou to vypadá, že jsme svět opravdu změnili. Zatím sice jen náš malý rodinný svět, ale i to je krok dopředu! Neváhejte a zkuste svět změnit také!

Autorka článku: Lucie Ernstová, www.spokojenamama.eu

Založila podpůrnou skupinu – Kontaktní rodičovství s dvojčaty

Komentáře

  • Gabi 05.03.2017 23:43

    Moc Vám držím palce a dekuju za osvětu. Jste velkou inspiraci mnoha ženám. Každé Vaše vyprávění mne neskutečné zaujme. Děkujeme, ze nám to vypravite. Zdravím i Vaši maminku, také velké uznání pro ni.

Přidat komentář

* Nezapomeňte na povinné pole.