Maminko, já nemůžu být chlapeček!

Vždy jsem si přála být kluk. Když jsem byla malá, maminka mě stříhala úplně nakrátko, takže jsem vypadala opravdu jako chlapec. Tetičky na vesnici mě hladily po hlavě a říkaly: „To je ale hezký chlapeček.“

Když jsem byla starší, často mě napadlo, jak by bylo super být kluk. Jak to mají chlapi v životě lehčí.

Později jsem si našla partnera, měli jsme dítě a já jsem si začala uvědomovat, že být žena není zas tak špatné.

profilovky_57

Kateřina Juřenčáková

Několik měsíců po porodu jsem těžce onemocněla a tato zkušenost mě dovedla na novou cestu. Začala jsem objevovat staré programy, které mě omezovaly v životě, způsobovaly mi bolesti jak psychické tak fyzické a začala jsem se učit s nimi pracovat a odstraňovat je.

Jedním z těchto programů, byl právě pocit, že nejsem dostatečně ženská. Že nemám zaoblené ženské křivky, že jsem takový poloviční chlapec. Toto mě trápilo už od základní školy. Ostatní holky už nosily podprsenky a já pořád nic. Později, když jsem si našla partnera, často jsem se styděla za to, že nejsem vyvinutá, jako jiné ženy a jeho dřívější partnerky. Naštěstí mému muži to nikdy nepřišlo důležité. A jeho ustavičné ubezpečování o mé kráse, mi vždy pomohlo tyto myšlenky odsunout někde do podvědomí.

Jenže programy a myšlenky odsunuté, nejsou zpracované a čas od času se vynoří na povrch, aby potrápily. Jednou jsem se rozhodla, že se pomocí metody, kterou jsem se naučila od Clemense Kubyho (německého léčitele), na tuto svoji starou bolest podívám. Naučila jsem se pracovat s otázkami tak, abych dokázala najít odpovědi na to, co mě trápí. Nepotřebovala jsem nic jiného než udělat si čas být sama, večer se zapálenou svíčkou a listem papíru připravena klást si otázky a hledat odpovědi.

pregnant-775036_1280

Ptala jsem se, proč se necítím dostatečně ženská, proč nejsem spokojená se svou postavou, se svým tělem. A najednou se v mé hlavě začal odehrávat příběh. Byla jsem miminko v maminčině bříšku a křičela jsem na maminku: „Maminko, ale já opravdu nemůžu být chlapeček! Není v mé moci to změnit. Jsem holčička!“ Cítila jsem přesně maminčino přání, že by chtěla, abych byla chlapeček. Nebylo to sobecké přání maminky, která už má jednu holčičku. Myslela to dobře, ale já jsem jí toto přání splnit nedokázala a bylo mi to moc líto. V bříšku jsem se u maminky cítila stísněně, cítila jsem obavy a strachy a možná trochu sobecky jsem si přála být už konečně ve svém vlastním těle a nebýt už tolik ovlivňována maminčinými pocity.

Chtěla jsem také mamince vše usnadnit a udělat maximum proto, abych se co nejrychleji narodila. To se také podařilo. Můj příchod na svět byl velmi rychlý a bezproblémový. To co mě ale čekalo poté, co jsem se narodila, předčilo všechna má očekávání. Cítila jsem se zoufalá a říkala jsem si, toto nemůžu přežít. Buď umřu, nebo se odpojím, ať necítím to vše kolem mě. Těžko se to dá popsat: pocit bezmoci, zimy, nepřijetí, nikdo mě nechránil, nepostavil se za mě. Rozhodla jsem se odpojit, necítit. A v tomto programu jsem přetrvávala ještě mnoho let, v podstatě celé své dětství….

Ten večer jsem pochopila, že program nespokojenosti s tím, že jsem žena, vznikl už u maminky v bříšku. To poznání mi velmi pomohlo, ale chtěla jsem se ještě ujistit, zda jsem si vše jen nevymyslela.

Když jsem měla možnost setkat se s maminkou, vše jsem jí řekla. Jak jsem cítila, že si přeje chlapečka. A co jsem v jejím bříšku pociťovala. Maminka mi přes slzy v očích začala vyprávět o tom, co prožívala, když mě čekala.

Moje starší sestra se narodila jako velké zdravé miminko, ale ve čtyřech měsících najednou začala zvracet a mít velké průjmy. Nikdo nevěděl co se děje. Nikdo nedokázal poradit. Když bylo sestře 7 měsíců a už to s ní bylo opravdu zlé, přišlo se na to, že má celiakii a musí dodržovat bezlepkovou dietu. V té době vzácná nemoc, o které se příliš nevědělo. Právě když byla maminka se starší dcerou v nemocnici, zjistila, že je těhotná. Všechen ten strach, bolest a úzkost o Leničku, mou sestru, maminka během těhotenství prožívala. Není se co divit, že jsem se cítila stísněně.

U_Maminy_72

Když už bylo jasné, že maminka čeká druhé miminko, řekli jí lékaři, že by bylo lepší, kdyby to byl chlapec, protože celiakií prý častěji trpí holčičky. To byl tedy ten důvod, proč si moje maminka přála chlapečka. Přála si, abych byla zdravá. Já jsem jí ale nedokázala toto přání splnit, a pocit selhání a nespokojenosti se svým ženstvím, mě provázel mnoho let.

Teď jsem naprosto spokojená s tím, že jsem žena. Přijmout se v plnosti taková jaká jsem nebyla cesta na pár dní, ale velmi mi pomohlo vědomí, kde tento problém vznikl a co za ním stálo.

Po této zkušenosti jsem při dalším těhotenství velmi dbala na své myšlenky a komunikaci s miminkem v bříšku, protože jsem si uvědomovala, že vše, co prožívám a na co myslím, prožívá se mnou i moje dítě. Vůbec nepochybuji o tom, že mnoho našich bolestí a programů pramení právě z prenatálního období.

Autor textu: Kateřina Juřenčákováwww.zenaluna.cz

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.