Můj život s dvojčátky

Když jsem otěhotněla, jako každá správná „prvomatka“ jsem začala trávit večery u internetu sbíráním informací. Kochala jsem se možnostmi přirozené péče o děti, bezplenkovou komunikační metodou, nošením dětí na těle a tak dále. Tehdy jsem poprvé narazila na Bránu k dětem, která pro mě v té době byla velkým zdrojem inspirace. Těšila jsem se, jak si moje miminko bude užívat všech výhod kontaktní péče. Někdy ve 12. týdnu těhotenství jsem zjistila, že jsme si vyrobili rovnou dva malé človíčky :-).

Prvních pár měsíců po narození dětí jsem nevěděla, jestli je den nebo noc. Ale šátky, bezplenková metoda, společné spaní, respektování dětských potřeb – to všechno nám pomohlo tohle náročné období překlenout se zdravým rozumem (ve všech čtyřech hlavách, myslím). A látkové plenky nám zase pomohly utáhnout to finančně.


S dvojčaty tohle nejde?

Ale zpět k období těhotenství. Jakmile jsem měla černé na bílém, že čekáme dvojčata, zasedla jsem zase k internetu a hledala zkušenosti dalších maminek. Jak nosit dvojčata v šátku? Nic. Jak bezplenkovat dvojčata? Nic. Dvojčata a kontaktní rodičovství? A hele, něco to našlo: „Zapomeňte, s dvojčaty to nejde!“ Ale já slovní spojení „to nejde“ nemám ráda. Zjistila jsem, že zřejmě nenajdu spřízněnou duši, která by poradila a mohla mi předat své zkušenosti.

Naopak jsem v diskuzích, podpůrných skupinách a klubech narážela na odrazování pramenící někdy možná z jakési zkušenosti, častěji ale spíše z předsudků. Tehdy jsem řekla své mamince, že se tím nenechám zviklat a jestli dokážu, že to přece jde, budu jednou dělat kurzy pro nastávající rodiče dvojčat. S přáním, aby v tom už žádná jiná maminka nemusela být sama, jako jsem tehdy byla já! Zasmála se a myslím, že si říkala, že jen tak plácám.

Jak je to správně? Tak, jak potřebují děti

Z porodnice jsem přijela s obrovskou zásobou rad od zdravotníků, dokonce jsem si psala i poznámky! Byla jsem vystresovaná, nesebevědomá a málo se soustředila na sebe a děti. Stále jsem přemýšlela, jestli je to či ono dle odborníků správně. Naštěstí jsem se z tohoto rozpoložení docela rychle vzpamatovala.

Nejprve vzalo za své každodenní koupání. Děti byly rychle prochladlé, nelíbilo se jim to, byl to stres pro nás i pro ně. A hned nám bylo o kousek líp. Pak jsem zavrhla radu, abych děti budila na jídlo, nechala jsem je žít v jejich vlastním rytmu. Každou holčičku v tom svém. Odměnou mi byly spokojenější děti bez bolavých bříšek. Takže jsem sice občas krmila každou hodinu, ale pak jsem netrávila zbylý čas utěšováním plačícího uzlíčku nebo rovnou dvou.

Látkovat a bezplenkovat jde i se dvěma

Látkové plenky jsme začali používat okamžitě po příchodu domů a já byla překvapená, že to s náročností není zdaleka tak hrozné, jak jsem čekala. A měla jsem dobrý pocit, že dělám něco pro planetu i pro zdraví dětí. Díky bezplenkové komunikační metodě jsme zvítězili nad bolestmi bříšek a naučili se opravdu citlivě vnímat, co děti chtějí. Jak návštěvy valily oči, když dvouměsíční miminka čůrala na nočníček!

Nejlepší možnost vyspat se… SPOLEČNĚ s dětmi

Dětské postýlky jsme sice smontovali, ale spát jsme do nich holčičky nikdy nedali. Večer usínaly v hackách (tradičních závěsných kolébkách z látky) a po prvním nočním krmení se stěhovaly k nám do postele. Později jsme rozšířili naši postel o tzv. balkon vyrobený z postýlky. Dnes máme obří společnou postel. Neumíme si to představit jinak. Nemuseli jsme nikdy k dětem vstávat a tím se dokonale probudit uprostřed noci. Často stačilo zareagovat na mírné vrtění či zakňourání, pohladit, přitulit a spalo se dál.

Nošení v šátku – svoboda v blízkosti

Jednoznačně největší přínos pro nás znamenalo nošení dětí v šátku. Vynahrazovali jsme si vzájemnou blízkost, která nám byla v prvních dnech jejich života odepřena a léčili si tak šrámy na duši. V prvních týdnech bych se možná nezvládala ani najíst, kdybych si nemohla uvolnit ruce a přitom mít děti u sebe. A my, dospěláci, jsme získali svobodu v tom, že jsme mohli trávit svůj život aktivně a holčičky u toho byly s námi. Proč by musely spát navečer v postýlkách a museli být zalezlí doma, když u nás v šátku na procházce nám i jim bylo lépe? Nikdy jsme jim netvořili režim, respektovali jsme jejich, aniž bychom nějak zásadně zasahovali do vlastního programu. Od začátku nám připadalo přirozené, že jsou součástí všeho, co děláme.

Sdílet se světem

Po několika měsících uzrál čas a já začala uvažovat nad tím, jak se o své zkušenosti mohu podělit, dokud jsou čerstvé. Tak jsem začala psát blog Back on Trees. V začátcích ho četli možná mí zvědaví kamarádi, ale ze dne na den se díky článku o mytí vlasů žitnou moukou vyhoupla sledovanost do tisíců a já jsem blogem začala doslova žít. V každé volné chvíli jsem pracovala na dalším článku, a to nejen u počítače, ale „psala“ jsem i v hlavě na procházkách, u vaření, zkrátka pořád. Dokonce když jsem prožívala nějakou obtížnou situaci, v duchu jsem už rozpracovávala její humorný popis, což mi neskutečně ulevovalo od stresu.

Po pár týdnech jsem si doplnila instruktorské vzdělání ve cvičení s miminky a péči o miminka, lektorování nošení dětí a stala jsem se látkovou poradkyní české firmy Bamboolik. Moje činnost se přesunula z virtuální reality do skutečného světa.

Seberealizace s dětmi

Ne každé období bylo růžové, někdy je náročné poskládat rodinný a dnes už i profesní život dohromady. A také nebývá snadné vyrovnat se s někdy až nenávistnými komentáři, když dáváte kompletně svou kůži na trh. Ale pokaždé mě obrovsky potěší a dojme, když mi někdo napíše, že můj blog pomohl, inspiroval nebo dodal odvahu. Připadá mi až neuvěřitelné, že je to teprve rok a čtvrt od doby, kdy jsem napsala první článek. Bez mého trpělivého muže, který je mi opravdovým partnerem a našim dvojčatům báječným tátou, by zřejmě zůstalo jen u toho. Večer přijíždí z práce a já odjíždím na kurzy, tvořím nebo píšu. Ale i tak se nám daří užívat si společné chvíle možná intenzivněji než v jiných rodinách, protože si jich opravdu vážíme.

Ráda bych vzkázala všem rodičům (nejen dvojčat), že všechno jde. Stačí nepřemýšlet nad tím, proč to nejde, ale začít přemýšlet, jak to půjde. A nebojte, ona příroda ví, komu může nadělit dvojitou porci štěstí :-).

Pavla „Jantar“ Dandová

Jsem maminkou dvojčat – holčiček, které můj život obrátily vzhůru nohama a denně mě učí trpělivosti a nadhledu. K tomu jsem také lektorkou nošení dětí v šátku, cvičení s kojenci, látková poradkyně Bambooliku se specializací na dvojčata a blogerka. Jsem ráda šťastná, a tak se snažím dělat věci, které mají smysl a naplňují mě.

Blog: www.backontrees.blogspot.cz

Video od Jantar Proč nosit dvojčata


A pozor! Již brzy se můžete těšit na nový e-book o dvojčatech, který pro vás připravujeme v Bráně k dětem.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.